Erik Tabery

Nekonečná cesta

Rozmluva s našimi předky o horké současnosti

Když se ocitneme ve svízelné situaci, hledáme pomoc u druhých. Nejčastěji u někoho zkušenějšího, staršího. Česká politika se podle mnohých dostala do krizové situace. Zdá se nám, že se nehýbeme z místa, možná, že dokonce šlapeme vodu a jen tak tak držíme hlavu nad vodou. Ke komu si zajít pro radu, jak z toho? V zemi, kde je demokracie pouhých dvacet let, takže rada starších svým způsobem neexistuje?

Hledat se bude těžko. Pakliže nemůžeme za živými, můžeme zkusit ty mrtvé. Není řeč o vyvolávání duchů. Britský historik a publicista Niall Ferguson v nové knize Civilization hledá důvody, proč západní civilizace získala takový náskok před zbytkem světa. V úvodu knihy píše, že tato cesta časem je důležitá i pro současnost. Zatímco totiž není pouze jedna budoucnost, protože existuje hned několik možností vývoje, minulost už je dána. Proto je dobré a dokonce nutné v ní hledat jisté paralely, inspirace a varování pro současnost.

Tento postup se vyplácí i v českém kontextu. Tím spíše, když krizi politiky a důvěry v ní řešili už naši předkové v první polovině 20. století. Neškodí proto nahlédnout, jaká byla jejich a jaká je naše zkušenost.

Formalistní demokracie

Ferdinand Peroutka v padesátých letech prohlásil, že kdyby měl napsat o Československu knihu, tak by se jmenovala Věčný začátek. Kdykoli totiž Češi nastoupili cestu demokracie, okamžitě ji přerušil nějaký zásadní zvrat (poprvé válka a podruhé komunistický puč). Peroutka, v té době už žijící v exilu, kam utekl před komunisty, také dodal, že Češi příliš brzy uvěřili tomu, že je cesta za demokracií uražena, a tak se uklidnili. Následoval ale zvrat, kterým se narušila jakákoli kontinuita, vytratila se zkušenost, kterou společnost nabyla a bylo nutné vše budovat od základů.

Pakliže se oprostíme od romantických představ a klišé, jaké to bylo kdysi s tou politikou báječné, zjistíme, že se nám tu chyby opakují. Zprávy dobového tisku jsou téměř stejné, jako ty dnešní. Peroutka například o stranách ve dvacátých letech napsal, že „nehodlají dovolit, aby člověk jedl, co ony ještě neměly v ústech”. Poslanec Hugo Bergmann ve třicátých prohlásil: „Vykonavatel poslaneckého a senátorského mandátu v republice Československé patří k nejnenáviděnějším občanům tohoto státu." Václav Černý popsal typického prvorepublikového politika jako člověka, který „nevynikal rozhledem ani vzděláním ani společenskou formou ani výší cílů, byl to typický `malý český člověk`, kariérista většího nebo menšího rozměru“.

Bohužel i když opustíme první republiku a vydáme se ještě dále v čase, komentáře budou stále stejné. Už v roce 1910 vyšlo v listu Karla Horkého Stopa: „Téměř každá politická strana v Čechách trpí nějakou nemocí, a někteří poslanci na sněmech znají a representují nemoc strany lépe než její program.“ Politická kultura byla evidentně i v parlamentu podobná té dnešní. Horký přinesl reportáž z parlamentu, kde píše: „Jaká to znamenitá obměna slyšet výkřiky, za něž by se styděl třeba vesnický čeledín – a nemusit se červenat! Jaké to podráždění nervů viděti, jak se utvoří husté klubko z pánů zákonodárců, jak se kmitají pěsti nad hlavami.“

Na úvod tudíž jedno zjištění - dnešní politická kultura není o mnoho horší, než našich předků a ani vztah veřejnosti k zákonodárcům se příliš neliší. To je dobrá i špatná zpráva zároveň. Buď nás to uklidní, že nejsme nějak horší a nebo rozteskní, že jsme odsouzeni k neschopnosti si vládnout. Smutek ale není na místě, k čemuž se ještě dostaneme.

Výše uvedené citáty ale naznačují ještě jednu věc - v Čechách, Československu a nyní v Česku se často dařilo a stále daří formalistní demokracii. To znamená, že sice existují základní atributy demokratického státu – strany, parlament, vláda, prezident, soudy atd. – ale společnost vlastně moc demokratická není. Dnes je dělba moci mezi mocí zákonodárnou, soudní a výkonnou, ale stále chybí ta nejdůležitější dělba – a to s mocí občanskou.

S tím se dá slušně přežívat, pakliže země prochází klidným obdobím. Ve chvíli, kdy se ale přiblíží nějaký vážný vnitřní či vnější problém, hraje se o přežití demokratického systému. Za Rakousko-Uherska či za první republiky to bylo mnohem dramatičtější než dnes. Lidé v té době téměř neměli informace o tom, co jejich volení zástupci dělají. Vycházel téměř výhradně jen stranický tisk, který referoval pouze o úspěších své partaje a druhé karikoval. V drtivé většině se navíc dávala přednost bulvárním zprávám. Propast mezi veřejností a politiky se tak velmi rychle prohlubovala, protože jeden nevěděl o druhém nic.

A do toho v Německu vítězí Hitler, v Československu jsou silní komunisté, vznikají čeští fašisté, rostou chutě Slováků na samostatnost, radikalizují se Němci atd. Politické strany sice mají statisíce členů, ale na schůzích se spíše řešilo, komu protekcí zařídit práci, byt či místo pro děti v partajním spolku. Veřejnost tak plní pouze volící povinnost a tím to více méně končí. Zkrátka věří, že ti nahoře tuší, co činí.

Z tohoto pohledu je i pro dnešek klíčovým moment 22. září 1938. Celé Československo je na nohou a nervózně čeká, co se bude dít. Přijdeme o Sudety? Dáme je pod tlakem zahraničí Hitlerovi? Do toho právě 22. Edvard Beneš v rozhlase pronáší projev, kde zazní slova uklidnění a příslib: „Mám plán.“

Nastává jisté uklidnění a euforie. Prezident přece ví, co dělat. Jenže už za pár dní se ukazuje, že neví, a žádný plán neexistuje. Tady se vyjevují následky formalistní demokracie. Končí iluze o tom, že zahraniční závazky jsou silné, parlament odhodlaný a vláda vědoucí. Jim přísluší rozhodovat a nám volit. Oni jsou profesionální politici a my amatérští voliči. Tady je počátek české nedůvěry v politiky, která trvá dodnes.

Absence Benešova plánu vedla k tomu, že se nemalá část společnosti rozlítila a odmítla demokracii. Co to je za systém, ve kterém může prezident klamat? Prezidentovi spílali i ti, kdo se v těžký okamžik ukryli do zšeřelých koutů, aby nemuseli přijímat nepříjemné rozhodnutí. Nedodržel se dokonce ani ústavní pořádek, protože prezident přijímá Mnichovskou dohodu a neptá se vlády či parlamentu. A co víc, téměř nikdo se neptá, jak je to, že se neptal.

Chyba Beneše? Také, přímou odpovědnost nesli nejen politici ale i veřejnost, která dovolila, aby ústavní soud byl nevýznamnou a téměř nezasedající institucí, aby horní komora parlamentu byla jen odkladištěm nepotřebných politiků, která se rozpouštěla podle potřeby. Aby lidé četli jen ten tisk, který byl jejich strany, kde se nedozvídali žádné nezávislé a kritické informace. Aby se o zahraniční politice téměř nevedla veřejná debata atd.

Chybná interpretace

Češi měli spoustu libozvučných výmluv, proč skončila první republika a přišel Mnichov. Slova se množila a vytvořila obraný val, který měl zakrýt pravdu. Spílalo se stranám, politikům a západním mocnostem, které nás v tom nechaly. Kouzlo množného tvaru – strany, politici a mocnosti – umožňovaly se zahalit do množné a tudíž neexistující odpovědnosti. Jako kdyby strany neměly straníky, politici byli bez voličů a mocnosti bez obyvatel.

Přitom kdyby se například vedla nezávislá veřejná debata o zahraniční politice, nemohli by být Češi překvapení postojem Velké Británie. Ta totiž svoji odtažitost deklarovala už léta.

Hned první rok po II. světové válce platíme daň za špatnou interpretaci zhroucení demokracie v roce 1938. Člověk znalý své chyby se umí poučit, pakliže ale vadu vidí u druhých, čeká, že se poučí oni. Jenže „oni“ neexistují. Proto se opakují předválečné prohřešky – nedostatečný zájem, slabé kritické myšlení, chatrná kontrola politiků a jejich záměrů. Co hůř, demokracie se ještě více oslabila.

„Politických stran ale nesmí být příliš mnoho, protože dochází ke komplikovanějším stranickým poměrům, míra sporů a počet konfliktů je mnohem větší, národní a státní život rozdrobenější a stát oslabenější,” napsal po válce Beneš. Omezil se tak počet stran, které směly kandidovat (v Čechách čtyři a na Slovensku také tak). Našel se údajný viník, společnost ale potrestala sama sebe. I díky tomuto kroku v roce 1946 vyhrávají komunisté volby. Dnes se poměrně často traduje, že tehdejší společnost netušila, že komunisté jsou hrozbou. Prý nebyly informace.

Opět jen výmluva. Kdo je tehdy chtěl mít, tak je měl. Ať už z deníku Svobodné noviny či týdeníků Dnešek nebo Obzory. V posledně jmenovaném před volbami 1946 vizionářsky Pavel Tigrid a Ivo Ducháček psali: „My však říkáme jasně a otevřeně, že republika Masarykova a Benešova nebude se brzo smět hlásit k těmto jménům, dovolí-li , aby se gestapismus šířil v zemi dokonce z moci úřední! Máme u nás politickou stranu, komunistickou stranu Československa, která používá bezohledně každého prostředku, aby dosáhla svého cíle. Dejme tedy těmto lidem moc ve státě a octneme se v mžiku v přímém rozporu s naší tradicí ethickou, politickou i kulturní. Dějiny posoudí význam takového kroku... Jde o to, zda opustíme vskutku velké ideály za hesla a doktriny prchavého dneška.“

Veřejnost si vybrala, a to doslova, prchavá hesla. Dnes říkáme, že se nelze divit, protože lidé byli zmatení po konci války a okouzlení záchranou sovětskými vojáky. To je ale vysvětlení, nikoli omluva. Bohužel historie nedává možnost reparátu po předložení omluvenky, že jsme nedávali pozor. Co následovalo v roce 1948 netřeba rozvádět. Důležité je, že to umožnil občan-volič a nikoli převrat.

Cenná zkušenost

V roce 1989 jsme poznali nový začátek, který navíc přišel po devastující čtyřicetileté totalitě. Lidé, kteří někdy zažili demokracii ve zralém věku, byli v době revoluce už v důchodu. Muselo se tedy vše vytvářet od začátku, zkušenosti předchozích generací (není tu myšleno těch kolaborujících) byly neznámy a někdy i pyšně odmítány.

Začali jsme tedy sbírat zkušenosti vlastní a mnohdy dosti bolestivé. Přesto se zdá, že mají krátkou trvanlivost. Jinými slovy, že nedokážeme udržet v mysli ani to poznání, kterého jsme byli osobně svědky.

V porevoluční éře lze najít čtyři významné milníky, které určovaly vztah veřejnosti k politice, jde o léta 1997, 1999, 2010 a 2011. Do roku 1997 většina obyvatel věřila, že politici se nedopouští větších chyb, což se ukázalo jako naivní představa ve chvíli, kdy se provalilo, že ODS brala úplatky. Rozpadl se kabinet, který disponoval až 60% podporou, kterou už nikdo potom nezíská. To byl konec idealistické představy, že politikům lze bezhlavě důvěřovat.

Druhým významným momentem byl rok 1999, kdy vznikla výzva Děkujeme, odejděte jako reakce na bezprecedentní rozdělení moci v zemi mezi ODS a ČSSD pod vedením Václava Klause a Miloše Zemana. Tím se zhroutila bezmezná víra, že účelové rozdělení moci, kde se naruší základní principy otevřené společnosti, se v demokratické zemi nemůže stát.

V roce 2010 přichází nadějný obrat. Voliči zjistili, že mají sílu změnit koloběh věcí, které se zdály neměnné. Ve sněmovních volbách propadly zdiskreditované velké strany a díky kroužkování vypadli nepopulární politici, úspěch tak slavily různé nevládní organizace, které k tomu vyzývaly voliče. V komunálních volbách téhož roku v mnoha městech lidé smetli z radnic zkorumpované komunální politiky. To je začátek poznání vlastní síly, a také důvěry v to, že účast na politickém životě má smysl.

V rychlém sledu ale přichází rok 2011, kdy se vyjevilo, že nová politická síla Věci veřejné, od níž si mnozí slibovali očistu politiky, přinesla pravý opak. Ještě více skandálů a navíc podezření, že VV vznikly jen jako podnikatelský záměr jejího zakladatele a majitele bezpečnostní agentury ABL Víta Bárty, jak si zlepšit hospodářské výsledky a dostat se k moci. To je začátek dojmu mnohých, že předchozí víra byla omyl a nic nemá smysl, protože se nikomu nedá věřit.

Až na bod tři jde o nepříjemné zážitky, ale všechny mají svůj význam. Rozšířily naši praxi, která navíc přesně zapadá do poznání našich poučenějších předků. Když odstraníme všechna výše uvedená negativní slova jako „konec idealismu“ či „zhroucená víra“, tak nám zůstane následující zkušenost: Je nutné mít základní představu o tom, jak funguje politika, abychom ji mohli lépe kontrolovat. Pakliže se tak nečiní, politici začínají více sledovat vlastní než veřejný zájem. Je nutné počítat i s vlastní špatnou volbou, kterou ale díky systému, ve kterém žijeme, máme možnost opravit. Především je však nutné projevovat permanentní zájem o dění kolem sebe, protože politika nás bude ovlivňovat tak jako tak.

Místo této jednoduché rovnice se však znovu dopouštíme chyby našich nepoučitelných předků. Vycházíme z teze, že nejlepším protestem je nezájem. V řadě internetových diskusí se dokonce objevuje názor lidí, kteří nešli volit, obviňující ty hlasující, že to oni nesou (na rozdíl od nich) odpovědnost za stav společnosti. To je zcela absurdní výmluva, protože i neúčast ve volbách je hlasování.

Ještě nikdy nebylo možné tak často číst názory, že je třeba změnit systém. Někteří volají po revoluci, jiní po zásadní proměně. Oprašuje se Benešova nevraživost ke stranám a úvahy o jejich omezení. Podle výzkumu společnosti STEM bylo v květnu 2011 přesvědčeno na 69% Čechů, že současné politické strany nezaručují demokratickou politiku. Výzkumníci připomínají, že je to nejhorší číslo od roku 1992, kdy se na toto téma začali ptát. Až do května 2011 neklesl podíl lidí „věřící“ ve strany pod 40%.

Ekonom Milan Zelený jde na svém blogu ještě dál: „Stranická demokracie se přežívá. Politické strany ztrácejí své opodstatnění v době všeobecné informovanosti, internetu a globálních komunikací. Strany samy dnes a denně dokazují svoji neschopnost, zastaralost a nevhodnost.” Podle něj nastal čas volit jednotlivce.

S Milanem Zeleným lze souhlasit v tom, že velká část českých problémů je zakopaná ve fungování stran. Přesně tu opakujeme chyby, které se dělaly za první republiky. Je evidentní, že si stále nevíme rady, jak zabránit tomu, aby se z partají velmi brzy nestaly jen nádoby na sběr peněz a místo, kde se dá dostat k lukrativním pozicím.

Byť to bude trvat déle, je lepší jít cestou postupné nápravy. Volby v roce 2010 dokázaly, že to jde. Že politici zkompromitovaní (třeba Ivan Langer) a na první pohled neodvolatelní, musí skončit. Že šéfům stran vše neprojde (viz odchody Jiřího Paroubka a nebo Mirka Topolánka) a velké strany nemusí být vždy velké. Zároveň ale také ukázaly, že nestačí jen volit někoho jiného. Že i nad alternativou se musí velmi důkladně přemýšlet.

Každopádně směr ukázaný v roce 2010 je správný. Zlepšovat to, co máme, stojí za to a jde to. Jakýkoli jiný systém bude řešit stejný problém: Kde brát elitu? Jestli ji nedokážeme dobře vybrat nyní, proč bychom toho měli být schopni po nějakém zvratu či v jiném systému? Co přinese jiného než chaos, který nám navíc znovu přeruší kontinuitu nastřádaných zkušeností, jež se stávají součástí našeho krevního oběhu?

Dnes hrozí, že energie, která by měla být napřena do snahy zlepšit dnešní systém, bude vynakládána na hledání něčeho nového. Zase mnozí touží po nějaké speciální cestě, která ale není nikde na světě vyzkoušena a kromě víry nemáme jediný důvod mít naději, že se něco takového povede.

Lepší je soustavný tlak, hledání lidí s podobným názorem a vymýšlení jak dát politikům najevo své požadavky. A to nejen ve chvíli, kdy se něco zdraží nebo škrtá. Je nutné se vyjevit i ve chvíli, kdy nejsme proti něčemu, ale jsme také pro něco. Vidíme první vlaštovky jako jsou KohoVolit.eu či Nadační fond proti korupci, kde se přichází s konkrétními nápady.

Ať už budeme dělat cokoli, klíč je zakopán v jediném slově. Bez něj není šance na úspěch žádné demokratické cesty a tím slovem je – trpělivost.

Slábnoucí evropské pouto

Tu zřejmě ztrácíme i v dalším klíčovém tématu - ve vztahu k Evropské unii. V době, kdy vrcholí kritický postoj k domácí politice, klesá podle výzkumů veřejného mínění i vztah k Unii. Z výzkumu agentury STEM vychází, že až 50 % Čechů je nespokojených s „naším členstvím v EU“. V analýze STEM se také konstatuje: „Pro vstup bylo v letech 2004-2010 stabilně kolem 60 % našich občanů. Nyní poprvé data ukazují, že výsledek referenda by byl nejistý – hlasy schvalující naše přistoupení a hlasy opačné jsou vyrovnány.”

Co stojí za touto zásadní proměnou? Čím to je, že se relativizuje jeden z nejsilnějších cílů porevoluční společnosti Návrat do Evropy? Důvodů bude jistě mnoho. Těžko může zůstat bez vlivu, když si prezident Klaus vytyčí jako jeden z hlavních cílů boj s Unií. Velmi podobný názor zastává i premiér Nečas a většina zdejších médií.

Nic proti kritice Bruselu. Každá instituce má chyby a je nutné ji hlídat, tím spíše, když zastupuje sedmadvacet zemí a půl miliardy lidí. Jde ale o to najít schopnost přikládat věcem odpovídající význam. Velmi dobře to ilustroval rozhovor s bývalým kancléřem Německa a jednou z nejvýznamnějších osobností současné Evropy Helmutem Schmidtem v Lidových novinách. Novinář Daniel Kaiser po chvíli vyrazil s v Česku velmi populárním argumentem, důkazem všeho: Zrušením klasických žárovek, které nařídil Brusel. Bývalý kancléř Schmidt reagoval příznačně: „Mně je to buřt.“

Nejde o to, že by ho takové věci nezajímaly. Ostatně sám proti byrokratickým nařízením často vystupoval. Jen je schopen dobře odlišit, co je důležité a co ne, a také, kdy se čemu věnovat. Možná je v tom zkušenost jeho devadesáti let, kdy byl svědkem proměny starého kontinentu z neustálých konfliktů k tvůrčí síle. Řešit ve chvíli, kdy se mluví o přežití Unie, žárovky, působí opravdu banálně. Právě proto je také zastáncem eura a pomoci krachujícím zemím jako je třeba Řecko a to s tím nejprostším ale také nejpřesvědčivějším argumentem: „Když se můj soused ocitne v nebezpečí, musím se pokusit mu pomoci.“

Český přístup k Unii je zcela opačný, téměř se zdá, že jsme hlavní premianti, ti, kteří mají druhé školit. A co víc, jsme fetišističtí sběratelé neúspěchů a chyb Unie. Jakmile se něco takového odehraje, hned se o tom píše a ještě se škodolibou radostí, což je pozoruhodné vzhledem k tomu, že se může jednou stát, že podobnou pomoc budeme potřebovat my.

Paměť se zřejmě vytrácí, ještě včera jsme byli východ Evropy, dnes se cítíme jako její západ. Hrozby už neexistují, jen výhody, tak proč se trápit. Bereme jako samozřejmost, že díky Unii máme otevřené hranice, fungující ekonomiku, dotace, podporu vědy a vzdělávání. Ale i kvalitnější právo, větší ochranu slabších, garanci nezávislosti médií a justice. Dnes už se zapomíná, jak se těmto věcem čeští politici často bránili. V neposlední řadě je pak třeba zmínit, že Unie funguje jako jakási obrana „proti opakování historie“, tedy že se staneme hračkou v zájmech velkých zemí kolem nás.

Jestli se někde projevuje dopad absence kontinuity, je to právě ve vztahu k Evropě. Už 26. 10. 1918 stojí T. G. Masaryk u vzniku Demokratické unie střední Evropy, která podle něj měla pomoci „vzdorovat německému hospodářskému nátlaku“. Bohužel se tehdy rozhádala Ukrajina s Polskem a z unie sešlo. To nic nemění na faktu, že si Masaryk velmi dobře uvědomoval, jak může propojování Evropy pomoci.

Rudolf Hotowetz, ministr zahraničního obchodu v letech 1920 až 1921, chtěl střední Evropu zbavit obchodních bariér, a proto navrhoval liberální reformu celního systému. To ale mnohým přišlo jako nebezpečná revoluce, a tak neuspěl. V roce 1930 přednesl projev, v němž popsal kritická místa státních ekonomik, které se podle něj nevzpamatují bez vzniku Spojených států evropských. „Není žádné pochybnosti o tom, že setrvání dnešního stavu by mělo vzápětí zapříčinit znenáhlé zmírání evropského hospodářství, až by muselo býti znovuzrozeno v hrozném ohni nové války, anebo až by Evropa klesla v hospodářskou poušť. Přepjaté hospodářské sobectví, latentní nepřátelství mezi národy živené vypjatým nacionalismem, sociální neklid způsobený velikou nezaměstnaností – to vše je velmi špatným znamením pro budoucnost Evropy.“

Ministr Hotowetz měl pravdu a z pohledu znalosti historie můžeme jen litovat, že mu tehdy nikdo nenaslouchal. V první polovině dvacátého století se ale spolupráce s jinými zeměmi a propojování přes hranice považovalo téměř za zradu. Až zkušenost s válkou pomohla mnohým otevřít oči.

V Československu to vedlo k úzkému propojení se Sovětským svazem. V západní Evropě k propojení, ze kterého později vzešla Evropská unie. Druhou cestou by se ráda vydala i řada Čechů, ale bylo pozdě. Ferdinand Peroutka přesně před šedesáti lety v exilu napsal: „Nikdo, zejména ne malý národ, si nesmí dovolit nevidět fakta. A fakta jsou taková, že naše svoboda za pouhých 30 let dvakrát dospěla k největším národním katastrofám, že to byla svoboda přerušovaná periodami docela barbarské nesvobody... Jestliže pravidelným výsledkem naší svobody vždy po nějakém čase bývá nesvoboda a jestliže ve skutečnosti jsme žili v rychlém střídání volnosti a úplného otroctví, pak, není pochyby, byla nějaká chyba v systému. Je i naší povinností i naším sobeckým zájmem, abychom znovu uvážili svou situaci. Nechceme-li být žebráky, kteří každých pět nebo deset let se rozprchnou do světa prosit a žadonit o navrácení svobody, pak musíme nalézt nějakou svou vlastní sílu. A ta může být jen ve spojení menších celků ve větší....“

Vyjevuje se nám zřetelně, že je třeba tato a podobná slova připomínat, abychom nezapomínali odkud či přesněji z čeho vycházíme a kam míříme. Ti, co dnes volají po větší suverenitě či dokonce po vystoupení z Unie, ve skutečnosti volají po menší nezávislosti a svobodě pro Česko a Čechy.

Zcela záhadně se v této zemi usadil britský pohled na Unii a to včetně tamní argumentace. Jako by nebylo už na první pohled jasné, že mezi Českem a Británií jsou drobné rozdíly: My nejsme samostatný ostrov mezi Spojenými státy a Evropou, jsme relativně malé území na východní periferii kontinentu, na dohled od Ruska, které tuto oblast stále označuje za sféru svého vlivu. Británie nikdy nepřišla o svou nezávislost, má šestkrát více obyvatel, jde o bývalé impérium... Skepse této země k Unii se dá celkem pochopit, protože kdysi jen její kolonie zabíraly větší prostor než všechny členské státy EU dohromady a žárlivě střeží svou tradici nezávislosti a svobody. Přiznejme si, že naší tradicí je upadat do otroctví totalit.

Funkční Unie je v bytostném zájmu zejména těch států, které do ní vstoupily jako poslední. Podařilo se naplnit sen, o kterém vyprávěl Peroutka. Máme svou nezávislost, svobodu a suverenitu, jen ji sdílíme s druhými. Dnes přihlížíme tomu, že sen našich předků může skončit. Nejde o přehánění. Představitelé Unie se shodují na tom, že ještě nikdy nebyl projekt spojené Evropy v takové krizi v jaké je dnes. Rostou ekonomické problémy, které mohou vyústit v bankrot některých států. Sílí také nacionalistické strany, které staví kampaň na odporu k Unii. Stále hůře se hledá shoda na tom, kudy by se měla ubírat.

A jaká je česká pozice v tuto zásadní chvíli? Velmi dobře ji ilustruje vyjádření českého premiéra Nečase v momentě, kdy se řešil pakt pro euro: "Bude dobré počkat, jak bude pakt fungovat." Znovu se tedy chováme alibisticky a čekáme, jestli se to podaří a nebo ne. Dobrovolně jsme se vydali na lavičku, abychom sledovali, jak za nás hrají jiní. To by ještě šlo, zároveň ale křičíme na hráče, že si dovolují volit taktiku bez nás.

Jaký je to rozdíl oproti Polsku, které se přihlásilo k účasti na záchraně eura (ačkoli ho nemá). Ministr zahraničí Radosław Sikorski to vysvětlil takto: „Poprvé jsme reagovali na něco, co se děje v Evropě, nikoli jako středoevropská či východoevropská země, ale jako severoevropská země. Polsko je nyní součástí řešení finanční krize.“ Tak se mění historie a obraz země ve světě.

Práce na upevňování spojenectví se netýká jen EU, ale i NATO. V The Economist vyšel v květnu článek o tom, že středo a východoevropské státy neinvestují do své obrany a čekají na pomoc druhých. „A proč by se cizinci měli obtěžovat bránit země, které neberou svou obranu vážně?“ ptá se oprávněně The Economist)

Stejně jako naši předci opakujeme chybu, když se domníváme, že historie skončila. Václav Černý ve svých pamětech píše, že ve dvacátých letech lidé přestali mít zájem o zahraniční politiku a brojili proti debatám o bezpečnostních rizicích v naivní víře, že už se nic nemůže stát. Černý napsal: „Zahraničněpoliticky připadal stát zabezpečen tak dobře, že se jeho bezpečnost přestávala před úzkostné vědomí téměř vůbec klást jako problém. Cožpak jsme nenáleželi na čelné místo v táboře válečných vítězů, vítězů navždy?“

Je to na nás

Polský novinář a spisovatel Mariusz Szczygieł ve svých knihách dobře popisuje, že silou české společnosti je, že se umí na věci dívat s nadhledem, že tu není taková dogmatičnost. Díky tomu se v Česku žije příjemně, ačkoli na to mnohdy nadáváme. Tato „lehkost“ se ale mění v „těžkosti“ ve chvíli, kdy brání si s plnou vážností říct, co jsou základní pilíře společnosti.

Co nám radí naši předci? Bohužel nic světoborného, dokonce nám nakládají na naše bedra. Již zmiňovaný Karel Horký už v roce 1910 píše: „České krajiny poslaly už do parlamentu za sebe zástupce, kteří by v kterékoli obci volebního okresu nebyli zvoleni ani za náhradníky do obecního zastupitelstva a když jsou politické výsledky podle toho, když 0x0=0, je vším neštěstím vinen vídeňský parlament.“ Za špatnou volbou Horký vidí neznalost fungování sněmu, a také nezájem o politiku.

O třiadvacet let později Josef Macek píše brilantní analýzu krize demokracie, která je dnes bohužel zapomenuta. Přitom svojí interpretací předběhl svět o několik desítek let. V roce nástupu Hitlera k moci totiž napsal, že se mýlí populární teze o tom, že Němci jsou ze své povahy nedemokratický národ. Nástup totality se může odehrát v každé společnosti, kde lidé nechápou, jak funguje jejich parlament. Kde se lidé na politiku dívají jako na něco odtažitého, co se jich až tak moc netýká: „Kdekoli byla demokracie zdiskreditována, stalo se to tím, že lid si nedovedl zvolit rozumově a mravně kvalifikované zástupce. S činností špatně vybraných zástupců byl pak přirozeně nespokojen, ale místo aby si demokracii spravil, pojal k ní nedůvěru a strpěl, aby o ni přišel. Demokracie vydrží zkoušku dějin jen tehdy, když občan bude považovat volbu poslance za rozhodnutí neméně důležité nežli výběr lékaře, a pak ovšem když zvolený poslanec bude cítit stejnou odpovědnost jako chirurg, když operuje na živém těle.“

Shrneme-li si to, tak rada zní: Čím více toho o fungování politiky víme, tím lépe se dokážeme rozhodovat. A čím lépe se rozhodujeme, tím lépe potom funguje politika. Stejné zadání, ale z opačné strany, platí pro zákonodárce. Měli by dobře znát českou historii, aby si dali do kontextu své kroky a chování. Každá akce, jak známo, vyvolává reakci. A co se dnes zdá jako samozřejmost, už zítra být nemusí.

To samé lze aplikovat i na vztah k Unii. Tady je ale zapotřebí ještě více představivosti. Přeci jenom už dlouho žijeme v klidném a bezpečném prostředí, kdy společnost prosperuje. Rozhodně to ale není propachtované na vždy. A pokud si někdo myslí, že to není tak podstatné, vždyť byli jsme před Unií, budeme i po ní, měl by si vzpomenout na slova historika Josefa Pekaře z třicátých let: „Výsledkem mého výkladu dějin je sice poznání, že osudem daný řád věcí má větší slovo v chodu našich dějin než vlastní rozhodnutí naše. Ale z něho plyne také poučení, že tam, kde zápal patriotické lásky vyšel vstříc a pojil se s osvětnými a mravními pokroky Evropy, jsme rostli k velikosti, kde ochaboval nebo mizel, hynuli jsme. A lze vskutku říci, že ochaboval a mizel, kdykoli se nám politicky a národně vedlo dobře, že rostl, když zkáza byla na postupu nebo nastala doba útisku.“