Mariusz Szczygiel

Kterak si Máňa dala udělat nové zuby

Našel jsem svůj deník z doby před dvaceti lety. Končilo staré Polsko, začínalo nové.

Objevují se v něm:

Jméno premiéra Mazowieckého. Byl to první nekomunistický premiér ve Střední Evropě. V Polsku padl komunismus nejrychleji ze všech zemí našeho tábora a 4. června 1989 byl zvolen nekomunistický parlament.

Název „Gazeta Wyborcza“. Nezávislé bezpartijní noviny, první v naší části Evropy, vznikly měsíc před prvními svobodnými volbami v květnu 1989, kdy v Československu byl Václav Havel ještě ve vězení. Začal jsem pracovat v „Gazetě Wyborczé“ v době, kdy jsem ještě pracoval v jiném časopise – mládežnickém státním týdeníku „Na przełaj“*, který s komunismem padl.

Název „lístky na maso“. Od roku 1981 jsme v Polsku měli bony na minimální příděl potravin, především na maso. V různých obdobích osmdesátých let se bez lístků nedal koupit ani toaletní papír, čokoláda, vodka, zápalky nebo cigarety. Toto zboží bylo pouze „na lístky“.

Tohle je příběh chlapce, který přecházel ze světa, v němž nebylo nic, do světa, v němž bude všechno.

Odstavce mého deníku se týkají prvních tří let po komunismu, ale jsem přesvědčen, že během četby si uvědomíte, drazí čtenáři střední Evropy, jak už jsme od tamtěch let daleko.

14. 8. 89

Tenhle den si zapíšu. Vyšel jsem z redakce „Na przełaj“ a na rohu ulic Wiejské a Prusovy jsem zažil šok.

Uzená vepřová panenka!

Takové dlouhé kusy, a skoro nikdo v krámě. Koupil jsem si jednu, aniž bych se o ni rval s jinými lidmi! Bez křiku! Bez ponížení! Kilo sedmdesát, dlouhá, voňavá, růžová. Je mi 23 let a tohle je moje první opravdová vlastní vepřová panenka!

Lístků na maso jsem nikdy nevyužíval, posílal jsem je mamince do Zlotoryje. Už čtrnáct dní nemáme lístky!!! Myslel jsem si, že toho se nikdy nedožiju.

Jedu autobusem 193 z náměstí Tří Křížů na Sadybu, v autobuse se dotýkám toho masíčka pod šedivým papírem a potom zvedám prsty k nosu. Očichávám je. Úžasné! Ovšem tvářím se, jako bych si rukou podpíral bradu.

Doma jsem si svou trofej přitiskl ke tváři. Jako by to bylo lidské tělo, jenže chladnější. Paní Nella, u níž mám pronajatý pokoj, říká: „Zabalte si to, položte to v ledničce až dolů a napište na to Mariusz, jinak by si dcera, až přijde, mohla pomyslet, že je ta šunčička naše.“ „Ne, paní Nello, já si ji nejdřív vezmu do pokoje.“

15. 8. 89

„Paní Nello, nemáte nějaké žaludeční kapky?“

„Mám. Nesnědla vám včera Danuška tu vaši šunku, proboha? Nějak ji v lednici nevidím.“

„Ne, určitě ji nesnědla. Nejlepší by bylo, kdybyste měla nějaký hořký bylinkový likér.“

22. 10. 89

V rozhlase říkají, že nějaký člověk z Poznaně, 33 let, spáchal sebevraždu, protože přišel o práci. Nechal tu manželku a dvouleté dítě. Úřednice říká: nezaměstnaní se stydí i za to slovo, píší radši „nepracující“. Volal jsem domů, tatínek říká, že je to hotová Katyň. Že kvůli těm změnám v Polsku přijdou o život ti nejlepší.

Ale soused tady ve Varšavě říká, že ti nejhorší. Kdo je slabý, ten odpadne. Jako v přírodě. „Zůstanou ti nejsilnější a společnost bude zdravější.“

12. 3. 90

Včera vyhlásila Litva nezávislost. Odešla ze SSSR jako první. (Ruská ústava samozřejmě vždycky dovolovala odejít ze SSSR. Teoreticky.) A dnes (!!!) v 5 hodin ráno přijel kolega Litevec, Aurius. Píšeme si už dva roky, posíláme si desky, díky němu znám celý sovětský rock. Naservíroval jsem mu snídani na černém talíři. Říká: „No ne! Černé talíře!“ Vůbec ho nenapadlo, že někdo mohl vymyslet černé talíře. Že talíře mají takovou možnost. „Já myslel, že talíře jsou vždycky jen kvítkované.“

Mně se taky líbí. Koupil jsem je na ulici. Jedna stará paní je prodávala před obchoďákem Centrum, dcera prý je přivezla z Hamburku. Každý něčím obchoduje. Aurius říká, že v Polsku je jako v nebi. Kora prý byla s Maanamem v Litvě a před koncertem řekla: „Přijela jsem vám ukázat život.“

Má to znamenat, že u nás je už opravdový život?

14. 3. 90

Soused se ptá, jestli ten Rus, co přijel, nemá vrtačku. (!!!) „Proč by měl vozit vrtačku? Přivezl mi nádherné album o umění.“ „Ale vrtačku taky mohl přivézt,“ říká ten soused. „Kdyby ji měl, dobře bych mu ji zaplatil.“

15. 3. 90

Volám do Zlotoryje, maminka říká, že tatínek se ptá, jestli má ten Rus z Litvy s sebou vrtačku... „Ale mami, on je Litevec,“ říkám. „No dobře, ale jestli má vrtačku, tak ji nikomu jinému neprodávej.“ „Ale mami, my se bavíme o filmech, protože dnes je zrovna filmový festival Konfrontace a my máme lístky do kina, jdeme už na třetí film...“

„No dobře, ale tatínek chce vrtačku...“

„Rainman...“

„Jurku, slyšíš? Nějaká vrtačka Ejmen... Ale ne, tatínek říká, že by měla být sovětská.“

Odcházíme do kina a pan Stefan se ptá: „A bormašina u vas jesť?“

13. 3. 90

Jsem zase v „Gazetě Wyborczé“. V redakci vzrušení: Rusové dnes přiznali Katyň. Tedy – Gorbačov to v Moskvě přiznal Jaruzelskému.

Hanna Krallová, která řídí naše oddělení reportáže, říká, že má námět. Nahrál jí ho režisér Titkov. Ředitel psychiatrické kliniky musel propustit 25 lidí najednou a sám se zbláznil.

16. 3. 90

V obchodech je vrtaček spousta, nač shánějí ruské?

Na městských záchodcích jsem dnes koupil jakousi smetanu nebo možná mléko. Do kávy, v prášku. Prodává to tam hajzlbába. Má spoustu hnědých skleniček. Holandské, nepřečtu přesně, co je na nich napsáno, ale krásně se to rozpouští. Aurius si vezme dvě skleničky pro manželku. Říkal, že v Litvě mají teď mléko jen na recept. „U nás na Lenina nikdo nevěřil, lidé nejsou takoví, jak se předvádí v televizi. Kdo by ostatně věřil tomu, že jablko pro dítě se dá koupit jednou za čtrnáct dní?“ říká.

„Ale u nás to jednou taky bude takové jako u vás,“ zasnil se.

Jenže u nás je to na draka. To říká každý.

18. 3. 90

Paní H. Krall říká: „Pane Mariuszu, ta smetana do kávy je skvělá, taky ji teď používám do rozpustné kávy.“

„Kousek radosti ze života,“ říká.

19. 4. 90

A tak Moskva Litvu potrestala. Zastavila pro ni dodávky plynu.

22. 4. 90

Poprvé jsem si koupil kiwi. Vypadá to jako brambora, ale uvnitř – no něco úžasného!

23. 4. 90

Kolegyně reportérka z „Gazety“ slyšela, jak jedna paní z továrny říká: „Ukázala jsem dceři nádherné uzeniny za výlohou uzenářství. Prozatím se jen díváme, ale jednou na nás taky přijde řada.“

Krallová: „Paní Ireno, seznamte se s tou ženou blíž, popište tu továrnu, a nejlepší by bylo, kdybyste popsala, co mají v ledničkách dělnice z nějakého oddělení. Každé se musíte do té ledničky kouknout!“

30. 4. 90

M. Krallová byla ve Wiskitkách (vesnice). Říká, že se tam všichni čehosi bojí. Starosta se bojí, tajemník se bojí, zaměstnanci se bojí, hokynářka se bojí, učitelka se bojí. Říká, že to rozhodně musí říct premiérovi Mazowieckému, protože není dobře, když se všichni bojí.

4. 5. 90

Všude jsou žebráci, ty jsme za komunismu nikdy neviděli. V Jerozolimských Alejích sedí chlap na zemi. Zarostlý, chce si naspořit. „Nemám peníze, nemám byt. Jsem nositel HIV...“ Vedle něj je lavice. Říkám mu, aby si sedl na tu lavici, že by neměl sedět na chodníku, protože by se snadno mohl nastydnout, i lehké nachlazení může AIDS zhoršit. Ale on že prý si nesedne. „Chcete se zničit?“ „Ale pane, copak si někdo všimne člověka na lavičce?“

To je fakt, člověk sedící na zemi je něco jiného, snáz se o něj zakopne.

6. 5. 90

Dnes vyšlo 18. číslo „Na przełaj“ a nevíme, kdy bude další. Není papír. Vydavatelství je na tom špatně. Jacek Szmidt, zástupce šéfa, tvrdí, že můžeme zatím psát, kde chceme. Asi přestoupím do „Gazety“ nastálo.

A toaletní papír je k dostání všude!

Vzpomínám si, jak jsem byl na podzim 1986 v Knurowu na reportáži. Než jsem došel k rodině, o níž jsem měl psát, spatřil jsem dlouhou frontu, asi sto lidí, protože do krámu zrovna přivezli toaletní papír. To dítě, co tam stálo s maminkou, asi čekalo už dost dlouho, protože začalo křičet: „Mami, copak musíme kakat?!“

4. 5. 90

Všude je na prodej maso!

Na ulici, na chodníku, na zdi. Varšavské ulice jsou plné masa a uzenin.

Kde bylo všechno to maso za totáče? A kde se tu vzalo TAK NAJEDNOU ? V Powsiňské ulici stojí sedlák s traktorem a vlekem. Na dně má slámu, na slámě folii, na folii – klobásy. „A co hygiena, pane?“ ptá se dáma ve fialovém klobouku. „Hygienu mám, ale na bakterie jsem si uříznul větvičku.“ Farmářské klobásy prodává za 25 000 zlotých za kilo. Kdežto jiní za 30 – 32 000.

Když napíšu malou reportáž do časopisu „Na przełaj“, můžu si koupit kilo klobás. Když ji napíšu do „Gazety“, koupím si dvě kila.

1. 7. 90

Jsem v Zlotoryji. Ode dneška zdražil plyn, elektřina, topení, poštovní známky, dokonce i poplatky za televizi. O 50, 80 až 100%. „To je konec světa,“ říká moje matka. „To je likvidace lidstva,“ říká sousedka rodičů.

Zaslechl jsem moudrou větu: „Komunismus nespravedlivě dělil bídu, kapitalismus nespravedlivě dělí bohatství.“

Tatínek recituje: „Nezaměstnanost – inflace – demokracie.“ Pro něj je to totéž. Obviňuje demokracii ze všeho nejhoršího. Kdysi z toho obviňoval komunismus.

2. 7. 90

Když jsem se ze Zlotoryje vrátil do „Gazety Wyborczé“ do Varšavy, vycítil jsem zásadní rozdíl. V redakci NIKDO nepochybuje o tom, že se dobře stalo, že padl komunismus. Ale jakmile vyjdu ven, valí se na mě těch cizích pochybností spousta. Jako by se na mně chtělo usadit hejno ptáků.

15. 7. 90

Přihlásil jsem se na reportáž o mase. Kolegyně říká, že je to skvělý námět, protože vyšly nové předpisy, jelikož nedostatek hygieny je katastrofální. Mirowská hala, 17,30, žena (jíž už zbylo jen jedno kilo hovězího, které je ochotna dát skoro zadarmo) po celý den prodávala maso na politurovaném stolečku od televizoru, bez ubrusu. Říká, že politura se moc dobře myje. Říká, že prodává bez zástěry. Ohradí se: „Svetřík mám přece čistý!“

Strážníci pokutují prodavače za to, že prodávají v místě k tomu neurčeném. Směšně nízké pokuty – 3000 zlotých. Někteří vesničané vydělají za den až jeden a půl milionu!!!

29. 7. 90

Hanna Krallová vypráví, jak poblíž jejího bytu na Ursynowě právě otevřeli obchod IKEA, vidí ho z okna. Neuvěřitelně dlouhé fronty. Co tam mají? Jak vypadá ten švédský vkus?

4. 9. 90

Ve Zlotoryji. Sousedka vypráví: „X. pracuje v továrně na boty. Ale lepidlo na boty už z továrny ven nevynáší. Je těhotná a nechce, aby její dítě jednou kradlo.“

Přijel jsem sem proto, abych se „někde v Polsku“ (a tedy nejraději v rodném městě) porozhlédl, zda se změnila škola. Změnili se ředitelé? A pokud jsou noví, tak kde se vzali?

5. 9. 90

Je mi dnes právě 24 let.

Příběh ředitele gymnázia v Zlotoryji. Málem jsem šel k zemi. Koncem školního roku 1989/1990 se profesorské sbory mohly zbavit ředitelů – těch nekompetentních anebo členů partaje. Tomu našemu, členovi partaje, se říkalo Hnida, roku 1983 nutil děvčata, aby dělala předtanečnice na tancovačkách „pododdílu ozbrojené milice“, a ta, co nechtěla, se pokoušel trestat.

A teď?

Na stěnu své kanceláře si pověsil vlastní fotografii od prvního svatého přijímání a profesoři mu vyslovili důvěru.

16. 9. 90

Tak konečně vyšlo další číslo „Na przełaj“. Po třech měsících pauzy, od června. Není papír, nejsou peníze.

Dopis od Lidie M.: „Šokující rok 1990 mi nedovolil kupovat si váš časopis. Každé číslo bylo dražší o několik set zlotých.“

Jenže než jsme její dopis stačili otisknout, bylo už všechno dražší o několik tisíc. Vaše zážitky jsou minulostí, slečno.

V televizi říkají, že ve srovnání s únorem minulého roku vzrostly ceny o více než 1360 procent! Takovou máme inflaci.

Usadil jsem se v „Gazetě Wyborczé“ a už v ní zůstanu.

21. 9. 90

Ve státních školách zavedli hodiny náboženství. Kolegyně mi přinesla dopis od matky malé holčičky, kde píše, že učitelka ze školní družiny dělí děti na „boží“ a „neboží“.

Dvěma devítiletým dětem řekla, že „boží“ nejsou, protože sedí ve školní družině, místo aby šly na náboženství. „Jděte se zeptat pana katechety, jestli vás hříšníky ještě přijme do hodiny, jinak onemocníte strašlivou chorobou,“ postrašila je. Dívenku týden nato bolelo před náboženstvím břicho, a tak jí řekla, že za týden jí toho bude bolest ještě víc.

Jdu to té školy. (Mám námět!) Ředitel mi říká, že to paní učitelka myslela dobře, chtěla, aby děti projevily zájem o katolickou víru. Ale už dostala napomenutí. Setkal jsem se s rodiči. Nebyli zajedno. Matka jiného žáka řekla, že by se nic nestalo, kdyby děti z družiny také chodily na náboženství, možná by se poučily o vznešených věcech. Otec osmiletého děvčátka mi řekl, že sice věřící je, ale na hodiny náboženství už dítě nepošle. Děvčátko, jindy upřímné a veselé, se totiž vrátilo ze školy uplakané a smutné. Zavřelo se v koupelně a nechtělo s nikým mluvit. Poté se nechtělo vykoupat. Když ji maminka myla, plakala, že „přijde do pekla“... Vyšlo najevo, že ten den řekla paní katechetka dětem, že by se neměli dotýkat svého pohlaví, jinak že skončí v pekle.

3. 10. 90

Kolegyně z „Gazety“ byla v nějakém městečku (Ploňsku?) a viděla tam velký nápis: KOMUNISME, VRAŤ SE ! Když mi to řekla, udělalo se mi nanic. Jako by přinesla nejhorší zprávu roku.

„... A nejhorší je, že není na koho nadávat, protože už máme svou vládu, nekomunistickou.“ (To napsala jedna reportérka v „Polityce“.)

30. 1. 91

Po Hanně Krallové mám novou šéfku. Malgorzata Szejnertová je chladnější a ne tak sebejistá jako paní Hanna, ale možná proto, že je nová. Říká, že zajímavé náměty leží na příklad na ulici Sobieského. Banány tam na chodníku prodává absolvent filozofické fakulty. Co dnes dělají absolventi filozofie? Musím prozkoumat absolventy jednoho ročníku.

Paní Szejnertová říká, že se jako reportéři musíme snažit, aby si lidé na strach zvykli. Strach má většina lidí. Můžeme všemu rozumět lépe než oni, ale nesmíme je z toho vynechat. Musíme ten jejich strach pokaždé rozptýlit. To je úkolem reportéra.

Nedávno se vrátila z Ameriky. Její syn chodí sice teprve na základku, ale už mu kupuje byt, který zatím pronajme. Dala mí námět: považují už lidé byt za investici? A mají na něj jen ti, co se vracejí z emigrace? Je spousta inzerátů: „Emigrant koupí... Emigrant hledá...“

Vyprávěla nám o kreditní kartě. O takové kartě jsem četl v románu Susan Sontagové. V Polsku má banka BIG ještě letos první karty vydat a bylo by dobré seznámit se s někým, kdo takové karty bude užívat, a napsat o něm reportáž. „No vidíte, čekají na nás moderní náměty, a ne jen bída,“ předpovídá Sz.

7. 2. 91

Má přitelkyně se zašla podívat do IKEA na Ursynowě. Nábytek nádherný, říká, ale ty podmínky prodeje... V pavilonu vůbec není topení, prodavačka měla potíže s vypsáním účtenky, protože jí zamrzala propiska. Přítelkyně přesvědčila kolegu, aby si tam koupil dvě lenošky... z drátů! No, Aurius by řekl, že tohle je teprve nebe. Je to pro něj asi větší bomba než ty talíře.

Zavolal jsem paní Hanně Krallové (zatímco jsme telefonovali, napočítala z okna 230 lidí ve frontě před vchodem) a zeptal se, zda je dobrá první věta reportáže o IKEA:

„Lidé si stoupli do fronty na krásu.“

„‘Lidé stojí na krásu‘ bude znít lépe,“ řekla mi. „Věta musí být rychlá. Nastala doba, kdy musíme psát rychleji.“

18. 2. 91

Kdekdo si chce u kolegy sednout do těch drátěných křesel.

22. 9. 91

Zlotoryja. Chci si promluvit o volbách do parlamentu, ale tady to NIKOHO nezajímá. Uplynuly dva roky nového Polska a každý na ně kašle. Můj strýc říká naštvaně: „Vždycky jsem měl vlastní politický názor, ale teď se musím přiznat, že žádný nemám. Máme tolik politických stran, že se v nich člověk nevyzná.“

Manžel mé sestřenice, absolvent techniky, si otevřel velkoobchod a zásobuje čtrnáct obchodů. Tomu říkám talent! „Ale pokud jde o volby, tak nevím vůbec nic,“ říká. Paní Krista taky neví, pro koho hlasovat, ale prosí, abych napsal: „Práci bych dávala mladým, ne starým. Starý se napije, lehne si do příkopu a bude spát, kdežto mladý, když nebude mít práci, začne vyvádět, a to je nebezpečnější.“

9. 1. 92

Jel jsem do Mławy.

Prolistoval jsem „Gazetu“ z doby před půl rokem. Pogrom.. Výbuch nenávisti k cikánům. Mladý Rom způsobil nehodu na přechodu pro chodce, zmrzačil dívku na celý život, a její snoubenec zemřel v nemocnici, protože ho přejel! Lidé zničili 17 romských domů a spoustu bytů. Ničili je dva dny bez oddechu. Zavřeli 21 Poláků. Mława se stala heslem. Symbolem všeho, co je v národě nejhorší.

„Mariuszi, v Mławě se stal zázrak,“ říká mi paní Szejnertová. Otevřeli tam americkou montážní halu televizorů. Soukromou! Patří panu Niemczyckému, které je na seznamu nejbohatších Poláků na pátém místě.

Jel jsem tam. V montážní hale... něco fantastického. Na podlaze kovral jako v saloně, barevné kombinézy, stěny v koupelnách vykachlíkované TMAVOMODŘE. Šok. A nad umyvadly místo kohoutků západní pákové baterie, které nikdo neukradl. (Nevěděl jsem, jak se s takovou pákou zachází.) Pochlubili se, že se v jejich továrně nekrade. Nic. Zpočátku se tři dělníci pokusili propašovat ven součástky k televizorům, ale byli hned propuštěni. Denně volají lidé a ptají se, jestli by pro ně nebyla práce. Na jedno místo po člověku, který kradl, čeká 302 uchazečů.

Zapsal jsem si geniální větu.

Jedna žena prý ve výrobní hale radila druhé: „Poslyš, Máňo, tady u nás ve fabrice je to tak krásný, že si musíš dát udělat nový zuby.“

Když jsem vycházel z haly, požádal jsem vedoucího směny (Zbigniew Siemianowski), aby mi vysvětlil, jak je možné, že se lidé v tomhle závodě tak rychle změnili.

„Když si člověk postaví hlavu, uplácá si svou mentalitu za jediný den.“

(To znamená, když jsou peníze – pomyslel jsem si.)

Přeložila Helena Stachová